ZA FOTOGRAFIÍ: Hotel Zenit
„It seems to me, for example, that peas have relations of similitude,
both visible (their color, their shape, their size) and invisible
(their nature, their taste, their weight).“ (z dopisu René Magritta
adresovaného Michelu Foucaultovi, 23. 5. 1966)
V obraze Toto není dýmka, jehož významem se ve stejnojmenném a neméně
slavném článku zabýval Michel Foucault, využil René Magritte
znejišťující kombinaci textového a obrazového sdělení. Naopak, krabička
označená nápisem hrách (pro jistotu v několika jazycích) jakoby
sdělovala: toto je opravdu to, co to je. Jestliže se ale zaměříme pouze
na fotografii na obale, najednou se celá přesvědčivěpůsobící konstrukce
může zhroutit, a dojdeme k závěru, že toto není hrách. Na základě
dostupné vizuální informace pouze předpokládáme, že barva, tvar
a velikost hrachu v krabičce bude odpovídat barvě, tvaru a velikosti
hrachu na fotografii. (Ponechme stranou, že se nic nedozvíme např.
o tom, jak hrách chutná.)
Hotel Zenit odkazuje k uzavřenému světu, který funguje podle
vlastních pravidel. Před vchodem symbolicky vlají prapory,
v jejichžbarevnosti se odráží minulost: aniž by vznikal konkrétní obraz,
zaznamenává citlivá barevná emulze fotografického papíru průběh děje,
jinými slovy zobrazuje tím,že vystavena světlu, stárne. Jinde se
zastavením nekonečného pohybu moře vytrácí to, co od zobrazení moře
očekáváme. Rytmus mořských vln je možné zaznamenat pouze v mezeře mezi
dvěma fotografiemi: jako něco, co je přítomné, přestože samo o sobě
zobrazení uniká.
Pokud jsme ve vystavených dílech schopni vysledovat zájem
o odhalování podstaty fotografického obrazu, můžeme jít dále, za tento
zájem, za fotografie, tedy vnímat jejich dekonstrukci ne jako smysl
celku, ale pouze jako jeden z nástrojů. Je fotografie tím, co ukazuje?
Respektive je to, co fotografie ukazuje, fotografií? Hora na fotografii
není hora, je to krásný obraz hory. Jinde to není květina, ale obraz
květiny. Dokonce: není to ani obraz květiny, ale vrstvená konstrukce
obrazu, který se realizuje ažv mysli diváka.
(Zbytky listí na stromě za oknem jsou v šikmém poledním slunci mnohem žlutější, než stejné listí v poledním slunci jinde.)
Hana Buddeus