Zkamenělina
Dům umění České Budějovice
kurátor: Jiří Ptáček
25. 6.–24. 8. 2014
Stěny českobudějovického Domu umění jsou natřeny světlocitlivou emulzí. V umělém světle zářivek se tak neustále vyvíjí barevný obraz, o kterém fotograf Václav Kopecký
při jiné příležitosti napsal, že „vlastně neexistuje“. Jak to? Barevný
nátěr přece vidíme, vnímáme, působí na nás. Nezachycuje ale okamžik, jak
jsme u fotografie zvyklí, a nepřenáší jeden čas do jiného (čas
zachyceného okamžiku do času jeho pozorování). V podstatě splývá s
časem, v němž se vyskytuje. Přijímáme ho tedy ještě jako fotografii? A
chápeme vůbec barevný nátěr stěny jako obraz?
Výstava Zkamenělina je seskládána podezřele. Kromě
fotografií na stěnách jsou zde zmíněné nátěry, velké barevné plexisklo,
na které je promítán rozplývající se obraz, nebo kamení s fragmentárními
otisky devonských fosilií. Návštěvníka by mělo napadnout, že mezi
snímky stromů a květin a těmito prvky je opodstatněný vztah.
Ikonické dílo Josepha Kosutha Chair and Three Chairs z roku 1965 se
stalo učebnicovým příkladem konceptuálního přístupu patrně kvůli
názornosti, s níž do vzájemných vztahů uvádí předmětnou skutečnost, její
obraz a slovem vyjádřenou ideu. Reálná židle stojí před její fotografií
a vytištěným textem encyklopedického hesla „židle“. Jádrem Kopeckého
přístupu ke Zkamenělině je podobná trojice pojmů: reálný předobraz, obraz a interpretace.
Oproti Kosuthovi je mu ale vlastnější nahlížet vazby a konflikty mezi
těmito pojmy přímo uvnitř jednoho média – fotografie. V centru jeho
zájmu tak zůstává technologie záznamu skutečnosti a zároveň konvence, s
níž k fotce přistupujeme (a „jaksi“ rozumíme).
Ústřední metafora zkameněliny mu umožňuje poetickou hru,
v jejímž jádru zůstává technologie zobrazování a lidská potřeba
vztahovat se ke skutečnosti skrze její obraz. Trilobit tak je –
Kopeckého fotografickým slovníkem – jakýmsi negativem zvířete, jehož
nález ovšem povyšuje běžný kus kamene na cosi výjimečného. Rozpoznáváme
na něm totiž minulou skutečnost a projektujeme do něj představy o kdysi
živých tvorech. Mentální projekcí (vyvoláváním obrazů) se z negativu
stává jakýsi pozitiv. Na výstavě Zkamenělina jsou vlastně neustále
vytvářeny podmínky, které komplikují vnímat fotografické obrazy jako
cosi samozřejmého. Stačí drobnost a fotografie se stane něčím jiným, než
pro nás byla před okamžikem. Nebo pro nás dokonce fotografií přestane
být. Protože se však Václav Kopecký vždy drží hlavně jazyka fotografie,
nutí diváka postupně pronikat do jemných odchylek a deformací její
gramatiky.
Jiří Ptáček, kurátor výstavy